Hry vlastně člověka provázejí od počátku života. Matka učí své potomky formou hry a hraní. Dítě na to skvěle reaguje a učí se. Později si začíná hrát ty jednodušší hry samo. Bere do rukou barevné věci různých tvarů a snaží se je protlačit tam, kde mohou projít. Když se mu to daří, je dítě spokojeno, když se mu to nedaří, je to dle povahy. Některé to zkouší znovu a znovu, tak dlouho až na to přijde. Druhé hračku zahodí a třetí ji ještě nakopne. Pak přichází věk zase jiný, kde je to zase složitější, a tak je dítě postaveno před jiné úkoly. Hraní v jeho životě zaujímá taktéž důležitou roli, ale již není tak primární jako tomu bylo dosud.
Jak tak běží čas, dítě už není dítě a když se chce bavit, nemusí to být už jen hraní. A když, tak jsou to dnes hry počítačové. Málokdo zná hry deskové, které vévodily našemu dětství. Stolní fotbal, stolní hokej, kloboučku hop, mikádo a spousta dalších. Kterýpak kluk je doma neměl. Nebo autodráhu, popřípadě Merkur. To už snad nezná vůbec nikdo. Byla to stavebnice z železnými dílky a dalo se z toho udělat kde co. Malinké šroubky a mini matičky se montovaly dohromady s různými díly, a tak vznikaly věci, o kterých se již dnes nikomu ani nezdá. Skoro každý kluk měl doma takových stavebnic hodně.
Nejznámější byla Seva nebo Cheva, a ještě jedna, která snad asi neměla název. Kousky umělých cihliček, stejných jako dnešní lego se spojovaly skládáním a šel z nich udělat stejně domeček jako zámek. Nevím, jak jsou na tom dnešní děti. Vím, že vládnou hry počítačové. Inu, nic proti tomu, holt je jiná doba. My jsme také nevěřili dědečkům a babičkám, že jim ke hraní stačilo dřevěné autíčko či panenka z kukuřice. Ale je to tak. Každá generace má jiné hry a jiné hračky. A dnešní děti budou za několik let také vzpomínat na své hry a jejich potomci jim to nebudou věřit. Tohle je to jediné, co se nikdy nezmění.